Tento článek navazuje na můj první článek s názvem Otevřít si kavárnu. Ano nebo ne? část 1., který najdete pod odkazem.
Vraťme se tam, kde jsem minule skončila. Podařilo se. Do kavárny začali chodit i mladší pracující lidé a studenti. Atraktivní menu a pravidelné sdílení příspěvků na sociálních sítích zabralo. Jeden z nejtěžších úkolů se mi podařilo zvládnout. Trvalo to téměř jeden celý rok. Kdybyste k nám přišli během prvních měsíců fungování, a to v podstatě v kteroukoli denní hodinu, viděli byste, že jsou vždy obsazeny asi dva stolky. Typickými zákazníky byli senioři, převážně ženy. Chodily si k nám na dopolední či odpolední pokec u kávy. Někteří k nám přestali chodit v momentě, kdy zjistili, že káva, která se tu nově servíruje, není spálená a hořká. Nedávalo jim to smysl. Nic takového nikdy nepili, nechutnala jim. Chutnala ale jiným lidem. Pokud byste k nám přišli o rok později, průměrně bylo vždy obsazeno alespoň šest stolů z osmi. Z toho tři okupovali skupinky studentů, kteří se u nás učili na zkoušky, jeden stůl zabíraly mladé maminky s dětmi, u jednoho seděl zamilovaný pár středního věku a u jednoho senioři. Kavárna byla najednou atraktivní pro všechny věkové skupiny.
Na čem dále pracovat?
Aby to nevypadalo, že za vše může jen atraktivní menu, musím zmínit několik dalších úprav, které jsem udělala. Nakoupila jsem nové sklo, porcelán i servírovací tácky. Vyhodila všechny poškrábané nebo zastaralé, které jsem bez přemýšlení odkoupila od předchozí provozní, na stůl umístila cukřenky s nápisem Sugar kills your coffee, odstranila z interiéru veškeré nevkusné věci, přidala pár květin, pořídila velkou venkovní ceduli, která v zapadlé uličce dokázala nalákat lidi, co šli okolo nebo se pohybovala u hlavní silnice, ve spolupráci s majiteli prostor jsem pořádala kulturní akce, zejména koncerty a vernisáže, začala jsem šířit osvětu týkající se výběrové kávy atd.
Nikdy se nemůžete orientovat jen na jednu jedinou věc. Dokonalé a propracované menu vám úspěch nezajistí. Úspěšná fungující kavárna znamená skloubení několika kvalitních prvků dohromady. Hlavními z nich je příjemný interiér, pohodlné sezení a milá obsluha, lákavé menu, atraktivní servis a čisté toalety.
První pocity úspěchu
Během prvního roku fungování kavárny jsem si minimálně stokrát vyčítala, že jsem do toho šla. Začínala jsem úplně sama, bez brigádníků. Pracovat šest dní v týdnu průměrně 13 až 14 hodin denně se nedá vydržet moc dlouho. Byla jsem přepracovaná, unavená, vyčerpaná. Neustále mi šrotoval mozek na plné obrátky. Snažila jsem se stále něco nového vymýšlet, upravovat, předělávat a také reagovat na veškeré připomínky nebo požadavky ze strany hostů. Máte z toho hlavu jak pátrací balón. Ovšem za každou dobře odvedenou prací následuje dobrý pocit. Přichází první úspěchy. Cokoli, na čem jsem dřela, se vyplatilo a vracelo se mi zpět. Lidé byli spokojení. Denně slyšíte chválu. Denně je někdo unesený z výborné kávy, lahodného dezertu. Motivuje vás to pokračovat.
Finance
Finančně jsem na tom po prvním roce fungování nebyla nic moc. Byla jsem schopná vydělat na veškeré nutné výdaje a zbývala mi skromnější výplata. Každý měsíc jsem navíc splácela půjčku od přítele. Jakékoli peníze, které jsem utržila navíc, jsem investovala zpět do kavárny. Druhý mlýnek, třetí mlýnek, větší mrazák. Pořád bylo co vylepšovat. Viděla jsem, že je v kavárně potenciál. Dopoledne chodilo málo hostů, což se dá napravit. Sobotní večery bývaly prázdné, dá se na tom zapracovat. Uvědomovala jsem si, že dokud nedosáhnu toho, že bude kavárna od rána do večera plná, nebudu úplně spokojená. Dosáhla jsem toho zhruba po třech letech od otevření. S postupem času lehce ubývá energie. Zjistila jsem, jak funguje moje tělo a psychika. Zhruba jednou za tři měsíce mě popadne kreativní duch, kdy jsem schopná změnit menu, vymyslet nové kávové nápoje a nové limonády, zapracovat na propagaci na sociálních sítích, uspořádat několik akcí atd. Pak následuje období útlumu, kdy kavárnu jen udržuji a nedělám nic extra navíc. Nemusím. Už je dobře rozjetá, funguje. Vydělá mi na živobytí. Mám brigádníky, můžu jet na dovolenou.
Předávám kavárnu dál. Otevírám novou.
Po čtyřech letech, kdy jsem v mé první kavárně dosáhla toho, co jsem si vysnila, jsem se rozhodla odstěhovat do většího města. Život na malém městě je příliš stereotypní. Nemáte kam večer vyrazit za zábavou. Jediná dobrá kavárna široko daleko je ta vaše. Našla jsem si velký koníček, kterému jsem se ve své domovině věnovat nemohla. Měla jsem dvě možnosti. Buď se všeho, co jsem budovala, vzdám a kavárnu předám za odstupné další osobě, která bude pokračovat v zaběhnutých kolejích, nebo si ji nechám a zároveň budu budovat novou o sto kilometrů dál. Po delším zvažování jsem se ji rozhodla opustit. Pokud plánujte více poboček, základem jsou kvalitní a spolehliví zaměstnanci. Neuměla jsem si představit, že bych neustále musela přejíždět z jedné kavárny do druhé, vše kontrolovat, dozorovat. Chtěla jsem začít znovu a s čistým štítem. Měla jsem pocit, že neustálý strach, zda všechno funguje jak má v mé nepřítomnosti, by byl koulí na noze, která by mi bránila naplno se věnovat novému podniku. Byla jsem posilněná zkušenostmi, chytřejší a sebevědomější. Měla jsem něco našetřeno do začátku a tušila, co vše budu muset zařídit a čím vším si znovu projít. S těžkým srdcem jsem tedy rozloučila a nastala nová etapa mého života. Ale o tom zase někdy příště.
Otevřít si vlastní kavárnu. Ano nebo ne? Rozhodně ano! Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělala a nikdy ho nebudu litovat. Získala jsem spoustu skvělých přátel a zkušeností, co mi nikdo nevezme. Osamostatnila jsem se a dokázala sama sobě, že umím v těžkých chvílích bojovat. Jsem cílevědomá a vytrvalá. Když si něco umanu, dosáhnu toho. Nikdy dřív jsem toto o sobě nevěděla.
