Ano. Jednoznačně ano! Čeká vás dlouhá a náročná cesta plná dřiny, vyčerpání, neskutečné únavy a neustálého přemýšlení. Kavárna vás bude stát velké množství energie a peněz, ale nakonec si řeknete, že to byla jedna z nejlepších věcí, pro kterou jste se kdy rozhodli.
Mít vlastní úspěšnou a prosperující kavárnu je krásný pocit. Kavárničení je jedna z mála prací, kde denně dostáváte pozitivní zpětnou vazbu. Hosté vám moc rádi pochválí skvělou kávu nebo lahodný cheesecake a útulné prostředí. Do kavárny si chodí tzv. dobíjet baterky. Pokud tam najdou, co očekávají, jsou spokojení a poví vám to. Jsou hybnou sílou, která denně dodává energii a chuť pokračovat.
Jmenuji se Lucie a je mi 32 let. Vystudovala jsem učitelství pro první stupeň ZŠ na Ostravské univerzitě. První kavárnu jsem otevřela v roce 2014. Druhou v roce 2018. Vrhla jsem se do toho po hlavně. Příprava kávy rozhodně nebyla mým vysněným povoláním. Vlastně jsem nikdy příliš netušila, co by mě mohlo bavit. Přišla jsem ke kavárně jako slepý k houslím a od první chvíle jsem si ji zamilovala.
Jak to všechno začalo?
Ve zkratce. Potkala jsem známou, která provozovala literární kavárnu u nás na malém městě. Obě jsme v sobě tenkrát měly několik sklenic vína. Slovo dalo slovo a ona se mi svěřila, že ji už kavárna nebaví a ráda by ji někomu předala. Já, posilněná alkoholem a náležitě odvážná, jsem hned odvětila, že bych ji moc ráda převzala. A až se definitivně rozhodne, nechť se na mě obrátí. Druhý den jsem si samozřejmě moc nepamatovala. Do měsíce mi napsala. Nejdříve jsem při představě že budu vést kavárnu, ačkoli mám vystudované učitelství, dostávala záchvaty smíchu. O kávě jsem nevěděla zhola nic. V té době jsem pila latte macchiato s jedním cukrem a absolutně netušila, jak je možné, že má hnědý proužek uprostřed. Věděla jsem ale, že podnikání mě láká. Ještě na výšce jsem si řekla, že by bylo fajn zkusit podnikat, a to nejlépe, než mi bude třicet. Pak možná přijdou jiné starosti a já nebudu čas ani energii. V té době jsem měla přítele, který mě s tímto šíleným nápadem zcela podpořil. Několik dní v kuse jsme od rána do večera přemýšleli a kalkulovali, sháněli informace a já jsem na nabídku převzetí kavárny nakonec kývla.
Mám kavárnu. Co teď?
Přítel mi půjčil peníze, které byly do začátku nutné. Velkou výhodou bylo, že jsem přebírala kavárnu již vybavenou nábytkem. Stačilo tedy zakoupit vybavení barové části, vyřídit veškeré papíry, vymyslet a vytisknout menu, nakoupit zboží a všechno zvládnout v co nejkratší době. V mezičase nesmím zapomenout, že jsem se musela naučit, jak se vlastně připravuje káva a další teplé a studené nápoje. Jak jinak než co nejlevněji- samostudiem.
Jakmile si něco pronajmete, platíte hned nájem, takže co nejdříve otevřít a na nájem se pokusit vydělat, je úkol číslo jedna. Pamatuji si, že jsem měla celkem dvě open párty. Pozvala jsem rodinu, všechny kamarády a známé. Sestra mi pomáhala ty lidi obsluhovat. Za pití si každý platil sám a já jsem je pohostila jídlem. Obě open párty mi dohromady vydělaly na zaplacení povinných výdajů na jeden a půl měsíce, což není vůbec špatné. A teď co dál? Všechno jsem se učila za pochodu. Během prvních dnů jsem byla šíleně nervózní, kdykoli došel nějaký host. Nevěděla jsem, jak správně obsluhovat. Naštěstí jsem chodívala celkem často do kaváren a restaurací a měla jsem to odkoukané od ostatních. Zpočátku chodilo do mojí kavárny zatraceně málo lidí. Nechápala jsem, jak se tam mohl někdo dva roky přede mnou uživit. V nevýhodě je ale vždy skryta i výhoda. Na jednu stranu máte malinko peněz a bojíte se, že si nic nevyděláte, na druhou stranu máte čas se učit. Když začnete rovnou obsluhovat plnou kavárnu bez jakékoli zkušenosti, pravděpodobně všechno okamžitě pokazíte. Postupný náběh má něco do sebe. A tak v momentě, kdy si první host objednal vídeňskou kávu, jsem rychle googlila, jak se vlastně připravuje. Všechno jsem zjišťovala za pochodu a kupodivu to fungovalo.
Mám málo hostů a potřebuji do kavárny dostat mladší klientelu. Jak na to?
Prvních několik měsíců jsem sotva přežívala. Do kávárny chodili jen starší lidé (klientela, kterou vybudovala provozní přede mnou) a bylo jich malinko. U jedné kávy seděli klidně 4 hodiny. Nechutnala jim výběrovka, která v roce 2014 byla velmi ojedinělá. Na malém městě mi nikdo nevěřil, že by káva mohla být ovocná. Denně jsem spoustě lidí vysvětlovala, že ta káva není zkažená, je jen světle upražená. Každou chvíli se objevil nový výdaj, se kterým jsem nepočítala. Platíte nájem prostor, sociální a zdravotní pojištění a energie. To je jasné. K tomu ale přibude OSA, srážková daň, účetní, oprava protékající toalety, rozbitá lednice. Zjistíte, že potřebujete výrobník ledu nebo nový mrazák. Je toho hrozně moc. Začala jsem přemýšlet, jak do kavárny dostat mladé lidi, jak k nám přitáhnout studenty. Senioři jsou fajn, ale díky nim si nevyděláte na živobytí. Nemají peníze na rozhazování. Blíží se rok 2015, Facebook je mocným nástrojem pro reklamu a já jsem v každé volné chvíli zaneprázdněná vyhledáváním tipů na zajímavé kávové nápoje, limonády, výrobu domácích sirupů a nepečených dortů. Zjišťuji, které kavárny jsou oblíbené a proč, co mladí nejraději pijí, co fotí a postupují na Facebook. Snažím se mít lákavé menu s větším počtem anglických slov (starší je nemají rádi/neumí je vyslovit). Všechno fotím a hrnu na sociální sítě. Kamarádům občas podstrčím kafe zadarmo s tím, že mi zapózují nebo nasdílí někam fotku. A tak vzniklo Cafe cookies, Mátová káva nebo Cafe Salted caramel. Byly to recepty, které jsem vymyslela. Vypadaly šíleně přeplácaně, sama bych si takovou čuňačinku nikdy neobjednala, ale lidi je milovali. Zákusek a kafe v jednom. Do kavárny začali chodit mladí. Vychytala jsem dobu. Když vám někdo na maloměstě naservíruje kafe, které vypadá jako ze Starbuckus, tak to prostě chcete. Fotíte se s ním. Jste závislí…
To jsem já. Piju kafe v jedné z mých oblíbených kaváren z hrnku v mé oblíbené barvě, oblečená v mých oblíbených šatech rovněž mé oblíbené barvy.
Otevřít si vlastní kavárnu. Ano nebo ne? část 2.
